Myšlenka na  týden:

            V některých okázalých kruzích začalo být moderní považovat ateismus za známku lepšího vzdělání a vyvinutější civilizace, zatímco náboženské přesvědčení je výrazem zpozdilosti a výrazem primitivů.

            Tak, jako buddhisté riskovali život za demokracii v Barmě, v jiných zemích stejně vystoupili křesťané. Marcosův režim na Filipínách byl v polovině 80. let 20. století odsouzen k zániku od chvíle, kdy se proti němu obrátila katolická církev. Tisíce občanů vzdorovaly tankům, když Marcos hrozil, že „moc lidu“ rozdrtí silou, avšak přítomnost kněží a řádových sester dodala vzpouře mravní oporu. Mnohé politické disidenty  v Jižní Koreji inspirovala jejich křesťanská víra a totéž platí i v Číně. Nikdo rovněž nemůže popřít náboženskou autoritu papeže Jana Pavla II. jako pobídku k polskému odboji proti komunistické diktatuře v 80. letech min. století. Také aktivní odpůrci nacistů během druhé světové války byli často oddaní křesťané. Někteří ukrývali Židy prostě proto, že to považovali za svou náboženskou povinnost. … Ve světě politické represe a mravní korupce nabízí náboženské hodnoty alternativní morální prostor. Víra sehrává v politice obzvlášť významnou úlohu za okolností, kdy sekulární liberálové jsou bezmocní. Právě tady jsou opravdoví věřící svým přesvědčením vedeni k podstupování rizika, které by většina z nás považovala za šílenství. Všeobecně vzato, je dobré mít věřící na dosah, když je jich zapotřebí.

Cit. z článku Vzpoury spravedlivých Iana Barumy, spis. New York. (Kráceno).

                                                    Myšlenka na  týden:

Přečetli jsme za vás :

Stará Boleslav, město spojované se zavražděním knížete Václava   v 10. století, je v římskokatolickém pojetí jedním z nejstarších a nejvýznamnějších poutních míst v českých zemích. Svatý Václav je považován za duchovního otce české státnosti.

Stejné datum je rovněž dnem, kdy Přemyslovci 60 let po Václavově smrti, 28. září 995, vyvraždili konkurenční rod Slavníkovců, aby pod svou vládou sjednotili celou českou zemi. Stará Boleslav v sobě jako katolické poutní místo spojuje svatováclavskou a mariánskou tradici.   

Připomíná se tam smrt knížete Václava, mučedníka, světce a zemského patrona, a uctívá se Palladium (záštita) - obrázek Panny Marie, který má podle legendy původ u svatého Václava.

Na letošní pouti olomoucký arcibiskup Jan Graubner v promluvě hovořil o aktuálních problémech českého státu. Zmínil nízkou porodnost, krizi manželských hodnot i nedostatek pracovních sil. "Při ekonomické transformaci a školské reformě se zapomnělo na obnovu člověka," uvedl.   V liturgii zazněly přímluvy za stát, za svět, za rodiny a za trpící a potřebné lidi.

                                                     Myšlenka na  týden:

Přečetli jsme za vás :

            Ocitli jsme se na konci slepé ulice za městem. Tam jsme vystoupili z auta a přivítal nás křik a smrad. Tomu křiku my říkáme štěkot, ale tento štěkot, který spustili všichni ti odložení a zachránění psi v zamřížovaných kotcích, zněl zatraceně lidsky. Zvedal se jako vlna zoufalství, k níž se přidávaly další hlasy psů vzpínajících se proti mřížím, až to člověka nutilo před tou vlnou citu ucouvnout. Ale nebylo kam, zvlášť když jsme si tu psí řeč překládali jedinou stále naléhavěji opakovanou větou „Vezmi mě odsud !“  ...

            Odpoledne volá přítelkyně Hana, učitelka sociálně postižených dětí. Na můj cituplný popis útulku odpovídá věcně : „To buď rád, žes nechodil po kojeneckém ústavu nebo po dětském domově. Tam by na tebe takhle řvaly mimina a batolata.“ …

            Večer sedím u okna a dívám se na kostky a věže nedalekého sídliště a myslím na dospělé lidi, na nás, kteří máme nějaké peníze a trochu moci a jakousi svobodu, a přesto často vyhlížíme mřížemi našich pracně zbudovaných životů a jako ti odloženi psi a batolata chceme zakřičet : „Vezmi mě odtud !“ Ale většinou nekřičíme, protože na rozdíl od těch bezmocných nedokážeme věřit, že nás někdo uslyší.

      Jan Balabán, spisovatel.  Převzato z Respektu 38/2007. Kráceno.

                                                     Myšlenka na  týden:

Požehnání :    

        Požehnání je zvláštní okamžik při bohoslužbách. Společné písně se mohou zpívat kdekoliv, kázání může být jako každá jiná řeč, ale mše sv., modlitba, požehnání a svátosti jsou zvláštní okamžiky, kdy si každý musí všimnout, že není jen na "veřejné" schůzi, nějaké sešlosti, setkání, ale na bohoslužbě. Bůh mluví k nám ve svém slovu, my mluvíme k Bohu při modlitbě, a pak je tady požehnání. Požehnání říká o Bohu víc než tisíc přednášek. 

                             Požehnání přichází od Hospodina. Jeho autorem je tedy Hospodin, Bůh Stvořitel a Otec Ježíše Krista, toho Ukřižovaného a Vzkříšeného.Věříme, že všechno, co je, může být a existovat jen díky tomu, že Bůh to povolal v život. Bůh není jen nějaký doplněk života, nadstavba či zpestření, ale zdroj a základ. Podstatou požehnání je tato tvůrčí a obnovující moc Boží, která se obrací především k člověku. Slova z počátku Bible: "Ploďte se a množte se a naplňujte zemi", nejsou rozkazem, ale právě požehnáním. Kolik zlého působí toto přehlídnutí, že tu jde o Boží požehnání, kolik zlého působí špatně pochopená výzva ovládat stvoření, když se nám lidem ztrácí vědomí, že jsme obdarováváni, že žijeme z daru Božího života a milosti. Požehnání nám tedy vykazuje místo na zemi : že jsme ti, kdo bez vztažených rukou, pokory, očekávání a vděčnosti žít skutečně lidsky nedovedou.

    Požehnání je zvláštní věc. Něco jako magické zaklínadlo? Správná slova, formule, která uvede do pohybu zázračnou energii? Biblické požehnání je modlitba, prosba, přímluva. Slova požehnání vyslovujeme s vědomím, že Boží mocí nedisponujeme, avšak přijímáme je ve víře, že nejsou marná, že nejsou prázdná. K téhle víře ovšem patří taky otevřenost, že Pán Bůh určuje náplň toho, co požehnání znamená. V Bibli najdeme představy, které byly asi obvyklé i v jiných náboženstvích - že jde především o zdar, úspěch, prosperitu, plodnost lidí, zvířat i země. Najdeme tam ovšem i příběhy, které tato očekávání korigují - třeba příběh Jákoba, který se nejprve požehnání lstivě zmocňuje, ale vzápětí všechno ztrácí a musí uprchnout z domova. Pak v cizině získá svou šikovností velký majetek, ale nakonec po velkém zápase s Hospodinem všechno, co má, nabídne svému bratru na usmířenou. Zdá se, že dorostl poznání toho, co je skutečné požehnání. A Ježíš, když přijíždí do Jeruzaléma vpředvečer Velikonoc na oslátku, je vítán zástupem, který volá: "Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně!" Ale Ježíš mnoho blahobytu nepřináší, snese se na něj a jeho věrné spíš posměch, rány a pohrdání. Přináší však víru, lásku a naději - věci, které nejsou vidět, ale i v tom největším trápení a tváří v tvář smrti obstojí.

      Klasické starozákonní požehnání (zvané "áronské") zní: "Požehnejž tobě Hospodin a ostříhejž tebe, osvěť Hospodin tvář svou nad tebou a buď milostiv tobě, obratiž Hospodin tvář svou k tobě a dejž tobě pokoj." V tom požehnání se mluví o Boží ochraně. Před čím mne Bůh chrání? Třeba před tím, abych si v době hojnosti, pohodlí a pohody nezačal sobecky žít jen pro sebe. Nebo - chraň Bůh - abych ve svém trápení druhým nekřivdil. A při svém umírání nezatratil Boha a celý svět. V požehnání se mluví o Boží tváři - která se nad námi osvěcuje a k nám se obrací. Jako když se rádi vidí přátelé, jako když se jeden od druhého v nouzi nebo neporozumění neodvrátí.Vrcholem požehnání je pak příslib pokoje. Pokoj (šálom) v Bibli nikdy není jenom pro mne, ale pro celé stvoření. Ten, kdo požehnání přijímá, se má vždycky zároveň stávat požehnáním pro ostatní.

      Tohle požehnání dostali Izraelci na poušti. Od Hospodina dostali kněží za úkol vyřizovat požehnání lidu Božímu. Je to povinnost toho, kdo vede bohoslužbu. Přivolávat požehnání - to není kněžské privilegium, za druhé se má u Boha přimlouvat každý věřící, ale pro kněze je to povinnost. Nesmí požehnání vynechat.

A mně se líbí, že požehnání přichází docela na konec bohoslužeb. Většinou si během nich totiž uvědomíme, že nejsme ani skvělí, ani dokonalí, ani mravně čistí, ani příkladně věřící, většinou při bohoslužbách slyšíme také něco o tom, co bychom třeba měli - a uvědomíme si své dluhy a selhání a často jsme z toho ve svém svědomí sevření a někdy docela zdeptaní. Ale na konci najednou přijde slovo - přímo od Pána Boha - jenom tlumočené bez úprav, komentářů a dovětků - a to slovo je tak jednoznačným povzbuzením, pozdvižením, podepřením, že si snad něco více ani nelze představit.

                                                     Myšlenka na  týden:

Přečetli jsme za vás :

Má-li být věřící obec živá a tedy i životadárná, musí plnit funkci chrámu Ježíše Krista. Musí nejen věřit, ale musí v souhlase s vírou stále promýšlet své jednání. Z Nového i ze Starého Zákona nedají se vyčíst trvalé konkrétní způsoby života, které by mohly být trvalým ideálem života víry. Desatero každému ukládá odpovědnost za život. Každý sám si musí zvolit svůj konkrétní životní postoj, opřený řádně o víru a milost. Desatero otevírá jenom správný zorný úhel a ukládá za povinnost promyslet  vždy nejvhodnější způsob jednání a provést je. Tato funkce desatera je v souhlasu např. s nejmodernější právní teorií, podle níž má zákon stanovit co nejúžeji co se nesmí dělat (negativní dikce dekalogu) a jen v obrysech co nejšíře má stanovit, co se dělat smí. Občan je takto pozitivně vázán účelem zákona, věřící je vázán smyslem Desatera.  

Ježíš předznamenal každou křesťanskou úvahu jediným znamením – znamením svého kříže. V tomto smyslu je devízou kříže : nevyčkávat  v pozici jediné pravdy a jediného práva, až špatně skončí svět, který nemá pravdu a činí neprávo. Nebalancovat na pomyslném bodu klidu když všechno je v pohybu (a Bůh pohyb začal), ale podstoupit život, nevyhýbat se mu za každou cenu. Ježíš jej také podstoupil a to i za cenu kříže. Je třeba otevřít se životu za každou cenu.                                                                         

A.  R.

                                                            Myšlenka na týden:

Přečetli jsme za vás :

Daniel Raus : Vrací se Evropa ke křesťanským kořenům ?           .                      

Prožívá Evropa svůj křesťanský comeback ? Odpověď na tuto otázku hledá ve svém článku na internetových stránkách renomovaného magazínu Foreign Policy prof. Philip Jenkins, mimochodem autor knihy, kterou letos vydal Oxford University Press, a která nese poměrně dlouhý název : „Boží kontinent : křesťanství, islám a evropská náboženská krize.“ 

- dokončení:                                                                                                                  

Je to paradox, ale po staletích odporu vůči náboženské autoritě je to Islám, který oživuje politické otázky, jež se v Evropě považovaly za mrtvé. Např. debaty o tom, že svoboda projevu má mít svoje hranice, že musí existovat svobodná volba náboženství, a že tato náboženství mají právo získávat následovníky. Výsledkem je znovuobjevení křesťanských kořenů Evropy, a to i v případě těch obyvatel, kteří se k daným otázkám stavěli chladně. Dalším výsledkem je obnova evropského kulturního křesťanství. Známý něm. Levicový filosof Jurgen Habermas nedávno šokoval své obdivovatele, když prohlásil : „Křesťanství - a pouze křesťanství – je konečným základem svobody, svědomí, lidských práv a demokracie, těchto věcí, typických pro západní civilizaci.“ A dodal : „Do dnešního dne se neobjevila žádná jiná alternativa. Žijeme z tohoto zdroje a zbytek je jenom postmoderní žvanění.“ Evropa tedy může být konfrontována s dilematy multináboženské společnosti, ale ve světle křesťanství, jež je připraveno na svůj comeback, je těžké představit si tento kontinent jako kolonii islámu. Uzavírá prof. Philip Jenkins.

                                                          Myšlenka na týden:

Daniel Raus : Vrací se Evropa ke křesťanským kořenům ?           .                                                                                                                            

Rostoucí křesťanská společenství na černém kontinentu zaměřují svou evangelizační činnost na Evropu. Zvlášť úspěšní jsou přitom kazatelé z Nigérie a Konga. Nejúspěšnější je pak Sunday Adelaja z Nigérie, který v posledních dvanácti letech založil tři stovky sborů v třiceti zemích, kde má 30.000 - většinou bílých - následovníků.

Je to paradox, ale po staletích odporu vůči náboženské autoritě je to Islám, který oživuje politické otázky, jež se v Evropě považovaly za mrtvé. Např. debaty o tom, že svoboda projevu má mít svoje hranice, že musí existovat svobodná volba náboženství, a že tato náboženství mají právo získávat následovníky.  

Pokračování příště. 

                                                         Myšlenka na týden:

Přečetli jsme za vás :

Daniel Raus : Vrací se Evropa ke křesťanským kořenům ?           .                                                                                                                            

Prožívá Evropa svůj křesťanský comeback ? Odpověď na tuto otázku hledá ve svém článku na internetových stránkách renomované-ho magazínu Foreign Policy prof. Philip Jenkins, mimochodem autor knihy, kterou letos vydal Oxford University Press, a která nese poměrně dlouhý název : „Boží kontinent : křesťanství, islám a evropská náboženská krize.“

- V. Pokračování : 

Svatá Trojice v Bromptonu nebo megafarnost v londýnském Knighstbridge používají ve velkém tzv. „alfakurzy“, které fungují na základě neformálních vztahů a jsou zaměřené hlavně na mladé lidi a profesionály. Tyto kurzy jsou úspěšné, protože nepředpokládají žádnou znalost věcí víry. U každého člověka se předpokládá, že si potřebuje ujasnit základní pojmy. Důležité je také to, že „alfakurzy“ nejsou zaměřené na tradiční představu rodinných vztahů či zaměstnání. Snaží se oslovit postmoderního člověka, žijícího v postindustriální ekonomice.

Kromě toho jsou zde ale také vysoce aktivní přistěhovalecké komunity. Typická neděle v Londýně vypadá tak, že polovinu věřících v kostelech tvoří Britové černošského nebo karibského původu.

                                                          Myšlenka na týden:

                                                                                                                                 Přečetli jsme za vás :

Daniel Raus : Vrací se Evropa ke křesťanským kořenům ?           .                                                                                                                            

Prožívá Evropa svůj křesťanský comeback ? Odpověď na tuto otázku hledá ve svém článku na internetových stránkách renomovaného magazínu Foreign Policy prof. Philip Jenkins, mimochodem autor knihy, kterou letos vydal Oxford University Press, a která nese poměrně dlouhý název : „Boží kontinent : křesťanství, islám a evropská náboženská krize.“  - IV. Pokračování :

            Po celé Evropě se množí malá společenství, jež se stávají  alternativou k lidové církvi. Asi nejmarkantnějším příkladem je katolicismus, jehož nové náboženské proudy mají velký potenciál. Jsou zde hnutí odhodlaná znovu evangelizovat Evropu. Jejich styl je charismatický a zapadl by snad víc do amerického pojetí, než do tradiční Evropy. Ačkoliv mnohá z těchto hnutí vznikla ve Španělsku nebo v Itálii, šíří se po celém kontinentu v jeho katolických kruzích. A mají vliv hlavně na mladou generaci kněží, jež bude co nevidět formovat podobu církve.

Podobné trendy lze pozorovat i v prostředí protestantském, hlavně v severní a západní Evropě. Např. v anglikánské církvi jsou nejaktivnější charismatické sbory, jež se stávají svým způsobem megacírkvemi. Právě tato společenství jsou velmi úspěšná v oslovování sekulární společnosti, která toho moc o křesťanské víře neví.        

Pokračování příště. 

                                                          Myšlenka na týden:

Přečetli jsme za vás : Daniel Raus : Vrací se Evropa ke křesťanským kořenům ?           .                                                                                                                            

Prožívá Evropa svůj křesťanský comeback ? Odpověď na tuto otázku hledá ve svém článku na internetových stránkách renomovaného magazínu Foreign Policy prof. Philip Jenkins, mimochodem autor knihy, kterou letos vydal Oxford University Press, a která nese poměrně dlouhý název : „Boží kontinent : křesťanství, islám a evropská náboženská krize.“     - III. Pokračování :

Dnešní církev je připravena přijmout v podstatě kohokoliv. Menší společenství může být navíc podstatně více zaujaté a nadšené a s velkou vervou může prosazovat osobní svatost či kvalitu a hodnoty života jednotlivce. Pokud bychom použili analogii ze světa vědy, mohli bychom poznamenat, že když nastane kolaps některé hvězdy, stane se z ní bílý trpaslík – je podstatně menší co do velikosti, ale vydává podstatně intenzivnější světlo.

Po celé Evropě se přitom množí malá společenství, jež září jako onen hvězdný trpaslík a stávají se alternativou k lidové církvi. Asi nejmarkantnějším příkladem je katolicismus, jehož nové náboženské proudy mají velký potenciál. Jsou zde hnutí odhodlaná znovu evangelizovat Evropu.              .               

Pokračování příště. 

                                                             Myšlenka na týden:

Přečetli jsme za vás : Daniel Raus : Vrací se Evropa ke křesťanským kořenům ?           .                                                                                                                            

Prožívá Evropa svůj křesťanský comeback ? Odpověď na tuto otázku hledá ve svém článku na internetových stránkách renomovaného magazínu Foreign Policy prof. Philip Jenkins, mimochodem autor knihy, kterou letos vydal Oxford University Press, a která nese poměrně dlouhý název: „Boží kontinent: křesťanství, islám a evropská náboženská krize.“                                  

Myšlenka na týden:

Přečetli jsme za vás :

Daniel Raus : Vrací se Evropa ke křesťanským kořenům ?           .                                                                                                                            

Prožívá Evropa svůj křesťanský comeback ? Odpověď na tuto otázku hledá ve svém článku na internetových stránkách renomovaného magazínu Foreign Policy prof. Philip Jenkins, mimochodem autor knihy, kterou letos vydal Oxford University Press, a která nese poměrně dlouhý název : „Boží kontinent : křesťanství, islám a evropská náboženská krize.“

Prof. Jenkins ve svém článku konstatuje, že mnoho lidí má na starém kontinentě obavy z islámu. Ozývají se proroctví, podle kterých riskuje sekulární Evropa brzké ovládnutí rostoucí muslimskou populací. Bez ohledu na to, co ale slyšíme ze všech stran o islámu, zůstává Evropa podstatně pevnější baštou křesťanství, než si běžní lidé uvědomují. Jestliže se tedy Západ obává islamizace Evropy, jsou to pocity, jež nemusejí zodpovídat realitě. Objevuje se sice termín „Eurábie“, který zpopularizoval historik z Harwardu Niall Ferguson. Podle něho se mladá muslimská populace z okolí středozemního moře má pokusit o novou kolonizaci kontinentu. Taková proroctví sice dobře prodávají knihy, na druhé straně ale ignorují realitu. Evropa je totiž křesťanskou baštou a nejeví nejmenší známky ochoty ustoupit v tom ani islámu, ani kterémukoliv jinému náboženství.   Pokračování příště. 

Myšlenka na týden:

Přečetli jsme za vás : W. Bergsdorf : Celosvětový návrat náboženství. 

 17. pokračování. - Spiritualita a lidskost

           Církev by měla pochopit, že pluralistická demokracie vzdor světskému státu představuje jejího nejlepšího spojence. Zejména, jde-li o to, aby člověk, který ztratil orientaci a marně ji hledá, našel cestu zpět a východisko. Žádná jiná státní forma  křesťanské zvěsti nezaručuje trvalejší a lepší šance.  Tak je na místě tvrzení, že demokracie se táže po správném. Takovým tázáním díky většinovému soudu a odpovědi se nahrazuje pojem pravdy. Žije od jednoho termínu voleb ke druhému. V důsledku toho vykazuje omezenou schopnost výkonu.

Uvedená nedostatečnost demokracie na druhé straně podmiňuje její největší výkon : zabraňuje, aby se politické myšlenky absolutizovaly. Pečuje a dbá o to, aby se konkurence myšlenek o nejlepší zpodobení politiky stala živou a trvalou, aby ve svém důsledku nakonec taková konkurence vedla k lidsky důstojnému spolužití. Demokratické panství neznamená panství do času, ale politicky omezené panství.

Demokratická politika nemůže zasahovat do sfér, které jsou vyhrazeny jednotlivým občanům. Nechce z lidí vytvořit všeho schopné a ke všemu použitelné objekty. To je právě důvod, proč se vzájemně podmiňují totální a transcendentální nárok křesťanské víry a časově i obsahově omezený nárok demokratické politiky.         Pokračování příště.

Myšlenka na týden:

Přečetli jsme za vás : W. Bergsdorf : Celosvětový návrat náboženství.        

Subsidiarita představuje ve vytváření politického systému následující zásadu : politické problémy mají být řešeny na úrovni, na které vznikly, tak je s nimi sveden zápas co nejúčinněji. Přitom ti, kterých se dané problémy samotné či jejich řešení týkají, musí být vtaženi do hry.

Solidarita je komplementární zásadou. Nabízí pomoc těm, kteří si nemohou pomoci sami. Solidarita je křesťanskými demokraty podporována a vyžadována, a to jak v národním, tak v mezinárodním kontextu. Sociální stát stejně jako spolupráce se zeměmi Třetího a Čtvrtého světa vděčí této zásadě za neustále rodící se podněty.

Křesťansko demokratické a křesťansko sociální strany ve vládách kontinentální Evropy přispěly po roce 1945 podstatnou měrou k upevnění svobodomyslné demokracie, blahobytu, k výstavbě sociálního státu, k bezpečnosti v Evropě a k vybudování vztahů s méně rozvinutými zeměmi. Po pádu komunistických struktur se ve vých. Evropě objevuje připravenost přijmout zvěst křesť. demokracie. Za svoji atraktivitu vděčí bohužel daleko méně revitalizované křesťanské podstatě mezi lidmi a daleko více její nezaměnitelné evropské orientaci. Státem zajištěna nábož. svoboda občanům vytváří základ křesťanství. Vůdčí myšlenka křesťanské demokracie v politice se opírá o odmítnutí totality v politickém životě.     Pokrač. příště.

Myšlenka na 10.mezidobí

Přečetli jsme za vás : W. Bergsdorf : Celosvětový návrat náboženství.                                                

14. pokračování. - „Křesťanská demokracie“ - Identita skrze společenství.                     

Následujícím ústředním prvkem politické kultury křesťanské demokracie  je federalismus. Rozumíme jím metodu, která nutnost jednoty spojuje s respektem před rozličností. Není proto nijakou náhodou, že evropský sjednocovací proces v padesátých letech min. století byl uváděn do chodu třemi významnými křesťansko demokratickými státníky. Italem Alcide de Gasperi, Francouzem Robertem Schumanem a Němcem Konrádem Adenauerem. Všichni tři pocházejí z hraničních oblastí svých zemí. Díky původu se záhy a velmi intenzivně dostali do kontaktu s kulturami svých sousedů.  Všichni tři z válek, sporů a nacionalistických simplifikací první poloviny min. stol. odvodili závěr : Jedině propojení Evropy může našemu kontinentu zaručit jak jistou tak i dobrou budoucnost. Všichni tři byli pevně přesvědčeni, že po nacionalistickém třeštění jen příslušnost k většímu společenství může uchovat a rozvíjet identitu rozdílných národů. Vize křesťanské demokracie pro Evropu je tudíž federalistická. Evropská unie podle ní ale není ani svazkem států, ani spolkovým státem, ale útvar sui generis (svého druhu), budovaný na principech subsidiarity a solidarity. Oba tyto prvky se odvozují z katolického sociálního učení.                       Pokračování příště.