Myšlenka na týden:

Myšlenky k úvahám o Církvi (Z přednášky J. Ratzingera. Kráceno. ) :

Proč zůstávám v Církvi ? Víra je možná pouze ve společenství.

Kdo touží po přítomnosti Krista v lidstvu, může ji najít pouze v Církvi, nikdy proti ní. Z toho logicky vyplývá další důvod : Já jsem v Církvi z týchž důvodů, kvůli nimž jsem křesťanem. Nemůžeme věřit osamoceně. Víra je možná pouze ve společenství s druhými věřícími. Víra je již svou přirozeností silou, která sjednocuje. Jejím pravým vzorem je skutečnost Letnic (seslání Ducha Sv.), zázrak pochopení, jaké zavládne mezi lidmi různého původu a dějin. Tato víra buď je církevní, nebo žádná není. Navíc, jako není možno věřit osamoceně, nýbrž jen ve společenství s druhými, tak nelze mít víru ve vlastní výmysl, nýbrž pouze tehdy, když mi někdo dá tuto schopnost, jež není v mé moci, nýbrž mě předchází a přesahuje mě. Víra, která by byla plodem mého výmyslu, by si protiřečila, protože by mohla říci a zaručovat jen to, co již jsem a co vím, ale nikdy by nebyla s to překonat omezení mého „já“. Proto nějaká církev, která by se sama utvořila a měla by základ pouze ve vlastní milosti, by bylo protiřečením. Víra vyžaduje společenství, jež má autoritu, která je vyšší než já, a ne můj výtvor, nástroj a uskutečnění mých vlastních tužeb. Pokračování příště.
 

Církev naše, nebo Církev Pána ?

Myšlenky k úvahám o Církvi (Z přednášky J. Ratzingera. Kráceno. ) :

Církevní otcové (náboženští myslitelé prvních křesťanských staletí)
používali symbol Luny na Církev pro fakt, že Luna nemá vlastní světlo, ale dostává je od Slunce, bez něhož by byla zcela temná. Luna vyzařuje, ale světlo není její, nýbrž druhého. I když je sama o sobě temná, odráží světlo jiného. Také Církev nezáří silou vlastního světla, ale pravého světla Ježíše Krista, takže je stejně s to osvěcovat noc našeho vzdálení od Boha. „Luna vypráví tajemství Krista.“
Symboly se nemají znásilňovat. Nicméně v naší době letů do vesmíru se přímo vnucuje možnost prohloubit tento příměr. Mluvíme stále o Církvi. Raketa přistává na Měsíci a astronaut objeví Lunu jako skalnatou pouštní pláň. Ne jako světlo. A přesto, zásluhou jiných a ve funkci ještě vůči jiným je také světlem a zůstane jím i v době vesmírných letů. Je tedy tím, čím sama v sobě není. Ač tato skutečnost patří jiným, je také její. Existuje pravda fyzická a pravda symbolicko-poetická, jedna nevylučuje druhou. Pokračování příště.
 

     Církev : společenství ve víře, nebo organizace ?
Toto všechno bylo nakaženo obojetností, smazáním přesných hranic mezi vírou a nevírou. Na počátku se sice zdálo, že důsledkem tohoto stavu by mohlo být jakési osvobození, ale dnes je jasné, že navzdory trvajícím nadějím, nevznikla z toho moderní Církev, nýbrž druh hluboce rozervané Církve, více než kdy jindy problematické. Musíme si tedy bez obalu přiznat : První Vatikánský sněm (1870) popsal Církev jako velký prapor viditelný zdaleka, který shromažďoval lidi kolem sebe. Tento prapor byl znamením, o kterém mluví prorok Izaiáš (11,12), aby všichni mohli poznat, aby všem jasně ukazoval cestu, kterou mají jít. Svým podivuhodným rozšířením a svou hlubokou stálostí představovala Církev opravdový zázrak křesťanství, nejlepší důkaz svého božského původu tváří v tvář světu a dějinám. Dnes se zdá, že je tomu naopak : již ne společenství podivuhodně rozšířené, ale jakési stagnující sdružení, které není s to opravdu překročit evropského a středověkého ducha.   Pokračování příště.
 

Myšlenky k úvahám o Církvi (Z přednášky J. Ratzingera. Kráceno. ) :

       Vzhledem k hlavním pravdám se stává stále obtížnějším poznat hranice mezi vysvětlováním a popíráním. Např. co to vlastně znamená „vzkříšený z mrtvých“ ? Kdo jsou ti, kteří věří, ti, kteří vysvětlují, a ti, kteří popírají ? A zatímco se diskutuje, kam až mohou zajít hranice vysvětlování, ztrácí se stále víc z pohledu tvář Boha. „Smrt Boha“ je stále skutečnější proces, který dnes proniká hluboko do nitra Církve. Bůh v křesťanství umírá, tak se to aspoň zdá. Vždyť tam, kde se vzkříšení stává zkušeností poslání pociťovaného jako překonané, tam Bůh nemůže být přítomen svým působením. Ale copak Bůh ještě působí ? – ihned se samovolně vynoří tato otázka. Avšak kdo má odvahu být takovým reakcionářem, aby věřil, že je realistické tvrzení : „On vstal z mrtvých“ ? Co je pro jednoho pravá a vlastní nevěra, to je pro druhého jenom pokrok. Dříve to bylo nemyslitelné, dnes je to normální věc, že se osoby, které dávno opustily víru Církve, ještě ve svědomí považují za opravdu pokrokové křesťany. Podle nich jediným měřítkem k posouzení Církve je její výkonnost (efektivnost). Zbývá už jenom určit, jaká je pravá efektivnost a k jakým cílům se má používat.            Pokračování příště.

               Velikonoce jsou svým původem svátkem jara. Židé dali kanaánskému pohanskému svátku jara zcela nový význam svátkem Paschy. Křesťané pak rozpoznali v tajemství Velikonoc opravdové jaro:                                                                                   život je silnější než smrt.  

Drazí přátelé, sestry a bratři v Kristu !

          Vám všem, především těm, kteří s námi prožívali velikonoční triduum, patří slova Malého katechismu, kde čteme : „Věříme, že jsme povoláni žít v oslaveném bytí krásněji nade všechno pomyšlení, neboť nám to daruje Bůh.“ Velikonoční svátky s jarní atmosférou nového života jsou pro nás zárukou opravdového životního vítězství přes všechny neúspěchy i překážky.

          V síle této velikonoční radosti přijměte pozdrav a přání, které vám spolu s biskupem Josefem a otcem arcibiskupem Karlem vyprošuji.  

                                                                         Váš biskup  Dominik

Myšlenka na týden:

Vybráno z rozhovoru z Osservatore Romano z 9. 3. 2008.

            Novinář N. Gori se ptal biskupa G. Girottiho, jaké jsou podle něj hlavní hříchy dnešní společnosti. Biskup odpověděl : "Dnes existuje hříšné jednání v oblastech týkajících se individuálních i společenských práv. Jde především o oblast biotiky. Nemůžeme popřít, že dochází k porušování základních práv podstaty člověka při různých experimentech, genetických manipulacích, jejichž výsledky nemůžeme předvídat a mít je pod kontrolou." Jako další pak uvedl drogy, které oslabují psychiku a mysl člověka. Další oblastí je podle něj sociální a ekonomická nerovnost, kdy chudí se stávají stále chudšími a bohatí bohatnou, a to podporuje neudržitelnou sociální nespravedlnost. A je tu také ekologie, které je třeba věnovat větší pozornost.

            V roce 1921 R. Guardini pronesl výrok plný naděje : „Začal proces velkého dosahu : Církev znovu povstává v duších.“ Dnes se ale zdá, že tomu tak není. Církev v duších uhasíná a rozkládá se ve společenství. Skutečnost je ovšem jiná. Proto si dnes klademe otázku : „Proč zůstávám v Církvi ?“ Abychom mohli dát náležitou odpověď, musíme nejprve postihnout důvody, proč se nacházíme v této situaci. Nedokážeme vidět Církev v jejím celku. První dojmy nám brání vidět město, první stromy nám nedovolují obejmout pohledem celý les. Vidíme jednotlivosti tak zblízka a tak podrobně, že nedokážeme obsáhnout celek. Současná doba se svými partikulárnímu perspektivami ovlivnila naše oko, takže dnes prakticky hledíme na Církev pouze z hlediska účinnosti a zabýváme se jen tím, co bychom pro ni mohli udělat. Církev se pro nás stala jenom jakousi organizací, která se může změnit, ale pojem reformy, ponořený do této problematiky utrpěl v nás nejhlubší degenerace, které v našich očích Církev zbavují jejího jádra. Reforma je totiž ve svém projevu duchovní proces, který je zcela podobný obrácení. Člověk se stává křesťanem pouze skrze konverzi, skrze obrácení, což platí pro celý život jednotlivce, ale i pro celé dějiny Církve. Také ona se obnovuje pouze tím, že se stále obrací (konvertuje) k Pánu a vyhýbá se tomu, aby se uzavírala sama do sebe a do svých zvyků, tak snadno  odporujících pravdě.   

                                                                                         Pokračování příště.

Myšlenky k postním úvahám (Z přednášky J. Ratzingera. Kráceno.) :

            V roce 1921 R. Guardini pronesl výrok plný naděje : „Začal proces velkého dosahu : Církev znovu povstává v duších.“ Dnes se ale zdá, že tomu tak není. Církev v duších uhasíná a rozkládá se ve společenství. Uprostřed světa, který směřuje k jednotě, se Církev rozptyluje v národnostních záštích, ve vyvyšování vlastních hodnot a očerňování hodnot druhých. Mezi obránci světských skutečností a reakcí toho, kdo příliš lpí na vnějškovosti a minulosti, mezi pohrdáním tradicí a přehnanou věrností liteře neexistuje - jak se zdá – žádná možnost kompromisu.  Veřejné mínění neúprosně přiděluje každému jeho místo : kdo není pro pokrok, je proti němu, buď je někdo konzervativec, nebo pokrokář.

            Díky Bohu, skutečnost je jiná. Ještě dnes existují klidní a bez hlasu, ti, kteří prostě věří a kteří také v této chvíli zmatku plní pravé poslání Církve. Klanějí se Bohu a snášejí každodenní život na základě slova Pána. Ti však dobře nezapadají do ideálu Církve, který se vytváří, a proto i nadále zůstávají stranou. Pravá Církev tedy není neviditelná, ale hluboko zakrytá mocnými triky lidí. Toto je tedy v hrubých rysech načrtnuto pozadí, do něhož si dnes klademe otázku : „Proč zůstávám v Církvi ?“ Abychom mohli dát náležitou odpověď, musíme nejprve prohloubit rozbor současného historického kontextu a postihnout důvody, proč se nacházíme v této situaci.

                                                                                          Pokračování příště.

            Je mnoho důvodů, proč dnes nezůstat v Církvi, ale vzájemně si odporují. Obrátit se zády k církvi, k tomu nejsou v dnešní době pokoušeni jenom ti, pro které se její víra stala cizí a nepochopitelnou. A nejenom ti, jimž se zdá být Církev příliš zpátečnická, příliš středověká, příliš nepřátelská světu a životu, nýbrž i ti, kteří kdysi milovali historickou podobu Církve, její liturgii, její nezávislost na momentální módě, odlesk viditelné věčnosti na její tváři. Tito totiž mají dojem, že se Církev zaprodává módě doby, aby zradila svou pravou povahu a tedy, aby ztratila svou duši.

            Naproti tomu všemu jsou zde opačné důvody, aby lidé v Církvi zůstávali. Dnes v ní tedy zůstávají pouze ti, kteří pevně věří v její poslání, ale také a zvláště ti, kteří sice odmítají celou její historickou skutečnost, kteří chtějí vyloučit to, čím Církev byla a je, a nemíní z ní vystoupit, protože doufají, že ji přemění v to, čím by se podle jejich názoru měla stát.

            Z toho všeho vyvěrá pro Církev opravdu babylonský zmatek, v němž se mimořádným způsobem proplétají nejen názory pro a proti, ale zdá se, že je přímo nemožné dosáhnout ještě dohody. Roste především nedůvěra, protože život v Církvi nemá už jasný a jednoznačný ráz jako dříve, a nikdo už necítí důvěru v upřímnost druhého. V roce 1921 R. Guardini pronesl výrok plný naděje : „Začal proces velkého dosahu : Církev znovu povstává v duších.“ Dnes se ale zdá, že tomu tak není.

Pokračování příště.

Myšlenky k postním úvahám :

Proste a dostanete ! Jestliže vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš nebeský Otec je dá těm, kdo ho prosí. (Mat. 7)                                 

            Jedna z námitek proti modlitbě bývá : „Je-li Pán Bůh vševědoucí, sám ví, co potřebujeme.“Už sv. Augustin se touto námitkou zabýval. Prosebná modlitba má pro něho význam pedagogický. I rodiče přece děti učí, aby uměly poprosit o to, co jim chtějí dát. Tím si vlastně člověk uvědomuje svou závislost a lépe si ujasní, co všechno vlastně potřebují. Cílem modlitby není jen „něco dostat nebo nedostat“. Jde především o to, abychom navázali osobní styk s Bohem. Ta okolnost, že něco potřebujeme je k tomu vhodnou příležitostí. „Oslovit neviditelného dárce.“ To bývá začátkem osobního dialogu člověka s Bohem. Pozorujme, jak dávají lidé dary potřebným.  Kdo prosí o almužnu, dostane jenom nejmenší minci. Naopak, dobří přátelé se snaží jeden druhého obdarovat při různých příležitostech dary nákladnými. Dar je tedy známkou, jak úzce se cítíme být spojeni s obdarovaným.

            Modlitba nás přenáší do země Božího království, které je v nás. „Hledejte na prvním místě Boží království, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Bůh je ochoten nám dát tolik, kolik jsme schopni přijmout a nakolik dokážeme vyprázdnit své srdce od jiných zájmů a přání. Kdo má plné srdce svých zájmů, ten toho moc navíc neunese. Od dobrého Boha očekáváme pro sebe jenom dobro a On nám je chce dát v míře svrchované.  

Myšlenky k postním úvahám :

Vezmi svůj kříž ! (Luk. 9,22-25, Mat. 10,39)       

            Těžko je to zdůvodnit teoreticky, ale všeobecná lidská zkušenost došla k závěru, že každé dobré dílo stojí námahu. I historie potvrzuje, kolik museli vytrpět tzv. dobrodinci lidského pokroku : umělci, vědci i dobří politikové. Díváme-li se na Krista jako na hrdinu lidstva, nedivme se, že měl těžkosti a že ho pronásledovali. Ta okolnost se vysvětluje i psychologicky. V přírodě existuje zákon setrvačnosti. Stojí velkou námahu obrátit směr roztočeného kola, nebo zastavit vůz, který se rozjel. I lidská společnost se vyvíjí jistým směrem. Veřejné mínění je jako tok řeky. Voda strhává ty, kteří neplavou po proudu. Smysl Kristova utrpení je ovšem daleko hlubší. Statečnost znamená nebát se obtíží. Zdravé rodiny k tomu vychovávají i své děti. Naučí-li se nebát, dostanou velký dar do života. Překážek na cestě k ideálu bývá mnoho. Silný má důvěru, že je přemůže. Svatopluk Čech o tom kdysi napsal : „Sláb je jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,

                        a malý ten, kdo má jen malý cíl.“

Trpělivost je ctnost svatých. Definuje se jako ctnost umět se smířit s tím zlem, kterému nemůžeme zabránit, protože to není v naší moci. To ovšem bývá pokušení k tomu, abychom kříž odhodili a utekli. A přece my křesťané máme dvojí pomoc : příslib, že Bůh neukládá kříž těžší než můžeme unést a také ujištění, že v těžkých okamžicích přijde i zvláštní pomoc Boží.

                                                      Myšlenka na  týden:

                 Fascinující dějiny naší existence od velkého třesku po vznik samostatně uvažujících bytostí tvoří bohatý zdroj inspirace pro teologii. Jsme bytostí, obdarované nesmrtelnou duší a zároveň jsme bytosti utvořené z hmoty 15 miliard let vzdáleného velkého třesku. Prostým vývojem událostí vznikají ze žhavé výhně počátku vesmíru tvorové schopní složit Devátou symfonii nebo vyzdobit Sixtinskou kapli. Jsme obdařeni nesmrtelnou duší a zároveň jsme stvořeni z prachu země. Jsme tančící skály. Čím víc rozumíme vesmíru, tím více si uvědomujeme nesamozřejmost naší existence, nesamozřejmost objevení se života na Zemi – a především nesamozřejmost vzniku nás samých, bytostí obdařených inteligencí (ač někdy o tom musíme pochybovat), a bytostí, obdařených schopností se tomu všemu divit. Explozivní rozvoj přírodních věd inspiruje i nutí mnohé věřící i nevěřící znovu si klást otázky po důvodech našeho pobývání na Zemi, a přehodnotit svůj vztah k sobě, k Bohu, k hledání smyslu života. Nově postulované dogma i nový fyzikální zákon hovoří o Bohu, i když každý jiným jazykem.

            Pochopení krásy stvoření otevírá oči pro krásu Stvořitele.

                                                                                                                   G. K. Chesterton

Existence člověka na této planetě a v tomto vesmíru je jedním z divů, jehož příčiny, počátku a konce se pravděpodobně v našem individuálním životě nikdy s jistotou nedopátráme. Jednou z možností, jak ji uchopit je – hovořit o ní v metaforách.

           Pojem „domov“. Jako by v podtextu stálo vědomí provizornosti pobytu člověka na Zemi. „Rozumím tomu, kdo se probudí uprostřed velebné noci v domnění, že je pod ochranou božích hvězd a náhle pocítí, že putuje.“ – píše Ant. de Exupéry ve své Citadele. Být na cestě je obtížné, náročné a vyčerpávající. Unést tento úděl je možné jen pokud směřuji k určitému cíli, přechodně třeba i k náhradnímu, vztahuji se k nějaké vůdčí myšlence, principu, Bohu. Poutníky lze charakterizovat existencionálním neklidem, neodbytným hledáním smyslu vlastního života, odvahou přizpůsobit se novým podmínkám, představou, že celá země je člověku domovem, nebo naopak, že stejně skutečný domov je mimo tuto realitu, v Bohu, ve vesmíru, ve splynutí s Bohem, Vesmírem, Absolutnem. Nemyslím si ale, že každý emigrant musí být svým vnitřním ustrojením poutníkem, může být vypuzen ze svého domova nepříznivými podmínkami a naopak, člověk nemusí opustit místo kde se narodil a žije a přece hledá na dně své duše ono „centrum securitatis“ (bezpečné útočiště), na něž klade důraz J. A. Komenský a stává se jakýmsi niterním poutníkem.   (Pokračování příště).

                                                   Myšlenka na  týden:

Přečetli jsme za vás z revue ČKA Universum 3/2007, str. 19.-kráceno :

Existence člověka na této planetě a v tomto vesmíru je jedním z divů, jehož příčiny, počátku a konce se pravděpodobně v našem individuálním životě nikdy s jistotou nedopátráme. Jednou z možností, jak ji uchopit je – hovořit o ní v metaforách.

           Pojem „domov“. Jako by v podtextu stálo vědomí provizornosti pobytu člověka na Zemi. „Rozumím tomu, kdo se probudí uprostřed velebné noci v domnění, že je pod ochranou božích hvězd a náhle pocítí, že putuje.“ – píše Ant. de Exupéry ve své Citadele. Být na cestě je obtížné, náročné a vyčerpávající. Unést tento úděl je možné jen pokud směřuji k určitému cíli, přechodně třeba i k náhradnímu, vztahuji se k nějaké vůdčí myšlence, principu, Bohu. Zůstává otázkou, zda si to poutník takto v plné šíři uvědomuje. Domnívám se, že je třeba respektovat dvojí tendenci v člověku : usedlou a kočovnou. Pracovně by se dali nazvat : osadníky a poutníky, což ovšem není dáno jednou provždy. V životě člověka to může dojít až k fázi, zvané bezdomovectví, z níž se jen těžko hledá východisko, protože propadání se do hlubin chaosu vyžaduje už komplexní terapeutický přístup a pomoc shůry. Osadníci by se dali charakterizovat budováním „vezdejšího domova“, zdánlivých jistot, ovšem významné životní události (katastrofy, konflikty, smrt) mohou radikálně změnit jejich orientaci.…                                                                                     .                                                            (Pokračování příště).

Existence člověka na této planetě a v tomto vesmíru je jedním z divů, jehož příčiny, počátku a konce se pravděpodobně v našem individuálním životě nikdy s jistotou nedopátráme. Jednou z možností, jak ji uchopit je – hovořit o ní v metaforách.

Pojem „domov“. Jako by v podtextu stálo vědomí provizornosti pobytu člověka na Zemi. „Rozumím tomu, kdo se probudí uprostřed velebné noci v domnění, že je pod ochranou božích hvězd a náhle pocítí, že putuje.“ – píše Ant. de Exupéry ve své Citadele. Být na cestě je obtížné, náročné a vyčerpávající. Unést tento úděl je možné jen pokud směřuji k určitému cíli, přechodně třeba i k náhradnímu, vztahuji se k nějaké vůdčí myšlence, principu, Bohu, hledám odpovědi na základní otázky své existence. To předpokládá jakýsi řád putování. Pokud člověk nepodřídí svou životní cestu řádu, propadne se do chaosu, stává se bezdomovcem, bloudí odnikud nikam, zmítá se na vlnách života jako loďka bez ukotvení.  V tom vidím rozdíl mezi poutníkem a bezdomovcem. Domov je dán schopností člověka navázat vztah k místu, lidem, předkům … V čem se tedy liší poutník od bezdomovce ? Poutník si nese domov z něhož vyšel, hluboko uvnitř. Navázal vztah se

souputníky i s principem bytí, absolutnem, Bohem. …                                                              (Pokračování příště).

                                                   Myšlenka na  týden:

Existence člověka na této planetě a v tomto vesmíru je jedním z divů, jehož příčiny, počátku a konce se pravděpodobně v našem individuálním životě nikdy s jistotou nedopátráme. Jednou z možností, jak ji uchopit je – hovořit o ní v metaforách.

          Pojem „domov“ se do značné míry kryje s pojmem „vlast“. Domov je tedy místem, kam patříme, místem, kde jsme se zrodili a objevovali svět. Je místem, kde se zrodila, vytvářela a formovala naše osobnost, naše identita. Krásný je text naší hymny, připomíná otázku, na níž vlastně hledáme odpověď. „Kde domov můj ? … a to je ta krásná země, země česká, domov můj.“ Oč sebevědomější jsou hymny některých národů, o to přemýšlivější je ta naše. Jako by v podtextu stálo vědomí provizornosti pobytu člověka na Zemi.                                         (Pokračování příště).

                                                   Myšlenka na  týden:

Přečetli jsme za vás   (z revue ČKA Universum 3/2007, str. 18.- kráceno) :                                 

        Existence člověka na této planetě a v tomto vesmíru je jedním

z divů, jehož příčiny, počátku a konce se pravděpodobně v našem individuálním životě nikdy s jistotou nedopátráme. Jednou z možností, jak ji uchopit je – hovořit o ní v metaforách.

Přečetli jsme za vás   (z revue ČKA Universum 3/2007, str. 18.) :    

Existence člověka na této planetě a v tomto vesmíru je jedním

z divů, jehož příčiny, počátku a konce se pravděpodobně v našem individuálním životě nikdy s jistotou nedopátráme. Jednou z možností, jak ji uchopit je – hovořit o ní v metaforách.

            Mám před očima dva archetypální obrazy. Prvním obrazem je osamělý člověk, stojící uprostřed širé pláně pod hvězdnou oblohou, tváří v tvář vesmíru, v situaci, která vyvolává strach před prázdnem – horrorvacui. A příroda a člověk jako její součást nesnáší prázdný prostor, má tendenci ho zaplňovat. Žár Slunce, bouře, blesky, vichřice, povodně vzbuzují strach z přírodních živlů, bezmoc, tlak nevysvětlitelného tajemství, úzkost a strach o vlastní život, který neochrání ani život v tlupě, s druhými. Člověk měl v takových chvílích určitě potřebu skrýt se, uniknout ohrožující situaci, vyhledat bezpečí. Jeho vynalézavost a tvořivost mu umožnila vyměnit koruny stromů a jeskyně, za stále dokonalejší skrýše z dostupných přírodnin, které sloužily jako útočiště proti nepřízni počasí, divoké zvěři, cizím kmenům, ale spolu se zaříkávajícími rituály částečně i proti nadpřirozeným bytostem a silám, nevysvětlitelnému.

                                                    Myšlenka na  týden:

Přečetli jsme za vás   (Petr Kolář : Universum 3/2007, str. 37.) :    

        Četba Písma svatého není vždy snadnou záležitostí. Novověk přinesl nové problémy. Biblické texty ovšem nebyly reportážemi v našem moderním slova smyslu. Jejich smyslem je mluvit o nevyslovitelném, tedy o Bohu. Evangelistům Jejichž texty o Ježíšově soudu, umučení a zmrtvýchvstání se v údajích místa, osob a času do značné míry rozcházejí. Jim šlo spíše o projevy Boží přítomnosti v Ježíšově životě a následně v církvi. To byl důvod jejich hlásání a sepisování. Nelze to činit jinak než lidskými slovy, která jsou k takovéto komunikaci velmi nevhodná, jiný prostředek ale není k dispozici, a tak si svatopisci pomáhali, jak mohli. Tak vznikly specifické texty, ke kterým racionalisticky založená věda nalézá přístup jen s velkými obtížemi.

            Významnou pomocí jsou nedávné objevy textů, které nám přibližují judaizmus doby Ježíšovy, a dále také křesťanských apokryfů, tedy textů, týkající se Ježíšova života a působení, které ale prvotní církev odmítla zařadit do Nového Zákona.

            Není to objev dnešní biblistiky. Už před sto léty, uprostřed usilovného hledání tváře historického Ježíše, napsal Albert Schweitzer : „Nejdůležitější není dobrat se k historickému Ježíšovi. Rozhodující pro nás a naši dobu je Ježíšův Duch žijící v nás a v církvi jako celku. Jedině Ten má pro nás trvalou cenu, jedině On nám dokáže opravdu pomáhat  v naší nouzi.“.

Přečetli jsme za vás   (Petr Kolář : Universum 3/2007, str. 36-37.) :    

            Četba Písma svatého není vždy snadnou záležitostí. Biblické texty, ovšem nebyly  reportážemi v našem moderním slova smyslu. Jejich smyslem je mluvit o nevyslovitelném, tedy o Bohu. Nelze to činit jinak než lidskými slovy, která jsou k takovéto komunikaci velmi nevhodná, jiný prostředek ale není k dispozici. … Biblický text je psán pro člověka hledajícího Boha, Jeho slovo. Lze se jím nechat oslovit spontánně, proto byl napsán. Lze však soustředit svůj zájem na jeho faktický obsah. Takto k němu může přistupovat i nevěřící člověk. Písmo sv. ale nesmíme chápat jako klenotnici nebo pytel, ve kterém někde je to, po čem toužíme a co tam také najdeme, jen co obsah pořádně probereme. Poklad, který hledáme, se vylupuje pro člověka hledajícího pomoc postupným čtením. Moderní biblistika učí číst evangelia jinak, než bylo zvykem. Naše mentalita dítěte moderny s její racionalitou až racionalizmem je tu rozhodující překážkou. Ač jsme schopni číst odlišně sbírku poezie, román nebo povídky, od bible někteří křesťané očekávají pravdivost do nejmenších detailů. Zjištění, že svět nebyl stvořen v sedmi dnech před pár tisíci lety takový, jaký je dnes, že člověk má za sebou stovky tisíc, ne-li miliony let a pod., pro ně a jejich víru znamená skutečné náboženské zemětřesení. Také evangelistům, jejichž texty o Ježíšově soudu, umučení a zmrtvýchvstání se v údajích místa, osob a času do značné míry rozcházejí, šlo spíše o projevy Boží přítomnosti v Ježíšově životě a následně v církvi. To byl důvod jejich hlásání i sepisování.

                                                    Myšlenka na  týden:

Přečetli jsme za vás   (Petr Kolář : Universum 3/2007, str. 34-35.) :       

            Četba Písma svatého není vždy snadnou záležitostí. Katoličtí křesťané v posledních staletích nevynikali znalostí Písma sv. Magistérium jim totiž po zkušenostech z doby reformace předkládalo jen výběr biblických textů s důrazem na rozhodující význam Nového zákona a četbu jiných textů jim nedoporučovalo. Situace se naštěstí změnila. …